Po útoku na mužské řeholní řády byly řeholnice ujištěny, že jich se to netýká, protože jejich práce si společnost váží. Avšak tajně už byl připravován plán na soustředění „jeptišek“ a jejich pracovní využití pod označením akce „Ř“.

V případě ženských řeholí nebyl podobný zásah jako proti mužským řádům skutečně možný, protože by způsobil vážné problémy např. v některých nemocnicích, starobincích či ústavech. Ženský řeholní personál bylo nutné nahradit postupně, aby nedošlo ke kolapsu příslušných nemocnic. Z ekonomického pohledu nebyla pouhá centralizace režimem považována za užitečnou, naopak se hledalo řešení, jak řeholnice pracovně využít.

Do 15. srpna 1950 bylo nuceno opustit kláštery 9 řeholních komunit. Státní moc opět argumentovala obavou z reakčního působení řeholnic. O měsíc později byli do řeholních domů dosazeni vládní zmocněnci a postupně docházelo ke stěhování sester, zpravidla do pohraničí. Cílem bylo stejně jako u mužských řádů omezení jejich činnosti. Mladší sestry byly přesvědčovány k odchodu do civilu. 

Avšak stejně jako u mužských řádů vedla nedobrovolná centralizace k jejich semknutí a k odporu proti převýchově. Stát také využíval sestry jako nevolnice. Musely pracovat, ale neměly svobodu, o vycházky musely žádat. Mladší sestry byly zpravidla poslány pracovat do továren v pohraničí s cílem, aby řád opustily, což se většinou nestalo. 

Pro rozpuštění ženských řeholních řádů a kongregací vypracoval stát plán nazvaný akce „B“, akce byla několikrát odvolána a sestry využívány k výše uvedené práci. I v případě ženských řeholních řádů a kongregací byly některé sestry odsouzeny ve vykonstruovaných procesech a při výsleších ponižovány.

Aby nemohly řeholnice negativně ovlivňovat výchovu mládeže, byly ve školách nahrazeny civilním personálem. Podobně tak i v nemocnicích. Do péče jim byli ale svěřováni mentálně a tělesně postižení jedinci. V některých případech byly sestry i se svými svěřenci stěhovány do vybydlených a nevyhovujících objektů (např. bez tekoucí vody) v pohraničí, aby jak sestry, tak postižení nenarušovali „radostný život pokrokového lidu.“ 

Navzdory represím nebyl řeholní život zničen. Dorost byl přijímán tajně a tajné bylo i studium, formace a v případě kandidátů kněžství i svěcení. Perzekuce mužských a ženských řeholí vedla k poklesu počtu jejich členů.