Olomoucká Univerzitní knihovna (dnešní Vědecká knihovna v Olomouci) se stala nakonec místně příslušnou pro svozy z klášterů ze dvou krajů – Olomouckého a Gottwaldovského.

Oficiální pověření pro Olomoucký kraj sice obdržela teprve na začátku července 1950, ale zaměstnanci knihovny byli operativně vysíláni do jednotlivých klášterů již od počátku května. Mapovali stav knihoven, jejich umístění, rozsah, nutnost rychlého převozu či možnosti dočasného ponechání na místě apod. Hlavním cílem bylo udržet knihovnu dominikánského řádu v Olomouci neporušenou a v celku. Tuto knihovnu totiž spravoval Silvestr Braito, významná osobnost nejen mezi dominikány, ale v celém českém intelektuálním prostředí. Jednalo se tedy o velmi cenný knižní soubor. Univerzitní knihovna měla také velký zájem udržet v Olomouci knihovnu teologické fakulty, zrušené v červenci 1950.

K listopadu 1950, tedy zhruba půl roku po ukončení akce K, evidovala Univerzitní knihovna převzetí knihoven eucharistiánů z Bruntálu (Kongregace Nejsvětější svátosti) a olomouckých kapucínů a dominikánů. O osudu dalších knihoven hovoří zpráva Univerzitní knihovny o stavu přebírání klášterních knihoven: „… byly ponechány na původním místě pod uzávěrou maličká knihovna premonstrátů na sv. Kopečku, salesiánů v Přestavlkách a salvatoriánů v Prostějově. Ve čtvrtek 30 t. m. bude převezena knihovna redemptoristů z července (asi 18 000 svazků.).“

Zbylé klášterní knihovny prozatím zůstaly v řešení, jelikož z personálních, časových, a především prostorových důvodů nebylo možné provést žádnou akci „kulový blesk“. Celý proces koncentrace knih, jejich přebírání a evidence provázely zmatky a špatná organizace. Kláštery často přebírala armáda nebo se do nich stěhovaly školy, popřípadě zdravotnická zařízení. Noví uživatelé se nezdráhali knihy vyhazovat z vnitřních prostor ven. Nebylo tedy výjimkou, že v jednotlivých klášterech ležely knihy na hromadách na zemi, případně byly vyneseny ven, kde byly vystaveny nepříznivým vlivům počasí. Noví nabyvatelé klášterních prostor neměli slitování a urgovali odvoz knih v nerealistických termínech, často okamžitě. A to ještě nehovoříme o tom, kolik knih bylo zničeno neopatrným zacházením a především zcizeno, než se dostavili olomoučtí knihovníci.

V Gottwaldovském kraji se stal svozovým centrem, tedy depozitářem pro ostatní kláštery, františkánský konvent v Uherském Hradišti. Tam se svážely knihovny od salvatoriánů z Valašského Meziříčí, od salesiánů z Fryštáku či Ořechova, od dominikánů z Uherského Brodu, od jezuitů z Velehradu a Hostýna apod. V Gottwaldovském kraji potom Univerzitní knihovna v Olomouci úzce spolupracovala s Krajským archivem sídlícím v Uherském Hradišti.