Plán na akci K vznikl již o rok dříve. Nejprve se navrhovalo vytvoření centralizačních míst, které neznamenalo úplnou likvidaci řeholí, ale postupné směřování k tomuto cíli.

Na začátku roku 1950 byl postup upřesněn. Aby se z klášterů nestala centra reakčního kléru, měli být řeholníci soustředěni v tzv. centralizačních klášterech, které měly být obsazeny spolehlivým personálem.

Internační klášter byl zřízen pro představené klášterů, aby byli odděleni od ostatních řeholníků a nemohli je ovlivňovat. Díky této akci se měly uvolnit klášterní budovy pro veřejné účely.

Na konci února 1950 pak padlo konečné rozhodnutí. Akce K měla být zahájena až po ukončení procesu Machalka a spol., jímž měli být řeholníci kompromitováni před společností, doprovázeným zákazem dalších misií. Dále mělo být kontrolováno konání exercicií i rekolekcí, podobně i vydávání pastýřských listů a dalších církevních tiskovin. Cíl byl jasný. Zábor klášterů, který by znamenal omezení vlivu řeholníků na společnost a s hmotným prospěchem – konfiskace majetku klášterů. 

Připravovaný útok proti mužským řeholním řádům a kongregacím se uskutečnil ve dvou etapách. První měl podobu vojenské invaze a byl proveden v noci z 13. na 14. dubna 1950 před půlnocí (na Slovensku zpravidla o půlnoci). Příslušníci StB, veřejné bezpečnosti a Lidových milicí obklíčili kláštery a pronikli do nich. V některých případech museli použít násilí, proto se užívá název „bartolomějská noc“, na Slovensku pak „barbarská noc“. 

Průběh byl v podstatě jednotný: po obsazení kláštera vojenskou silou byli řeholníci shromážděni a bylo jim oznámeno přesunutí do centralizačního kláštera a nařízeno sbalit si oblečení a opatřit jej jmenovkou. Odvezeni pak byli přistavenými autobusy do centralizačních či internačních středisek (klášterů). Opuštěný klášter zůstal střežen a byl důkladně prohledán.

V hlášení bylo též uvedeno, že řeholníci akci částečně očekávali a přijali ji s lhostejností až apatií. Na Slovensku pak došlo k několika potyčkám s civilním obyvatelstvem, které nesouhlasilo se záborem klášterů. 

ČTK 18. dubna 1950 vydala zprávu, že v četných klášterech se ukrývali agenti, vyzvědači i vrahové, dále se zde ukrývaly zbraně a tyto kláštery byly základnami rozvratné činnosti. 

„Poněvadž bylo zjištěno, že v prostorných klášterních budovách žilo vždy jen několik jednotlivců, kteří nepracovali a zabývali se ponejvíce štvaním a pobuřováním, byly řády soustředěny do několika klášterů, kde budou mít možnost, aby se věnovaly ryze náboženskému poslání podle zvláštních předpisů vlastní řehole. Uprázdněné budovy budou dále sloužit především potřebám katolické charity a sociálním a zdravotním účelům. Některé bude možno proměniti v byty, jichž obyvatelstvo okolí klášterů tak citelně postrádá.“

V důsledku akce K bylo zabráno 24 řeholních domů a 1240 řeholníků bylo zbaveno svobody bez řádného soudního rozhodnutí. Centralizačními kláštery se staly Bohosudov, Osek, Broumov, Králíky a Hejnice; internačním klášterem byl pak Želiv. 

Podmínky pro řeholníky byly jako ve vězení. Snaha byla řeholníky zvláště politicky „převychovat“, ale také byli různě přidělováni na práci; řeholníci byli děleni na reakční a pokrokové (nebo alespoň takové, u kterých byla naděje na převýchovu). O převýchovu se snažili příslušní političtí referenti, většinou neúspěšně. Internovaní řeholníci byli rezistentní, zpravidla i tajně pokračovala formace a studium mladších řeholníků. 

Záhy došlo k reorganizaci centralizačních a internačních klášterů, už v květnu 1951 v českých zemích zůstaly z pěti centralizačních klášterů jen dva. Někteří řeholníci končili v táborech nucených prací (TNP), v Pomocných technických praporech (PTP) či byli odsouzeni a uvězněni. Poslední věznění řeholníci byli propuštěni až v roce 1965.