Akce K vedla k likvidaci drtivé většiny konventů a klášterních zařízení a následně vyvstal problém, jak naložit s jejich bohatými a hodnotnými knihovnami.

Normativním podkladem pro předání majetku klášterů byl podzákonný právní akt, vyhláška č. 351/1950 Úředního listu Státního úřadu pro věci církevní, jemuž od dubna 1950 předsedal olomoucký rodák Zdeněk Fierlinger. O právní „čistotě“ celé akce svědčí také skutečnost, že k vydání vyhlášky došlo teprve v květnu 1950. Retroaktivní právní norma o rozsahu dvou paragrafů stanovila, že: „Správu majetkových podstat řádů a kongregací, které neslouží řeholním účelům, přejímá náboženský fond.“ Náboženský fond (později Náboženská matice) pak s tímto řádovým majetkem dále disponoval a s pomocí různých právních nástrojů ho převáděl na třetí osoby. Pravděpodobně se tak dělo formou darování, případně převedením k bezplatnému užívání apod.

V souvislosti s ničením klášterních knihoven během akce K se mnohdy připomíná jen problematika jejich starých fondů, tedy rukopisů a starých tisků (tj. knih vydaných do roku 1800). Vedle nich však klášterní knihovny obsahovaly též velké množství novější literatury z 19. a první poloviny 20. století. Knihovny byly budovány kontinuálně a tyto novější fondy, které v mnoha případech tvořily majoritní část knihovny, nejenže navazovaly na její starší část, ale také ji obsahově scelovaly. Novější svazky se bohužel až na malé výjimky nepodařilo zachránit. 

Většina klášterních knihoven byla svěřena do správy studijním knihovnám příslušného kraje. Jejich osud byl projednáván na liberecké poradě ředitelů studijních knihoven. Revize klášterních knihoven zajišťovala Národní knihovna. Za ni byl na revizi v Brně dne 21. dubna 1951 dr. František Horák. Celkový počet knih, které převzaly vědecké knihovny a archivy, se pohybuje okolo 1 260 000 svazků ze 150 knihoven.