V únoru 1948 se v Československu chopila moci komunistická strana. Okamžitě zahájila kroky k likvidaci svých odpůrců a nepřátel. Církev a řády přišly na řadu jako první.  

Zákony z října 1949 (tzv. „církevní zákony“) podřídily církve státní moci. Byl zřízen Státní úřad pro věci církevní (SÚC), který dohlížel na fungování církví, uděloval státní souhlas pro vykonávání duchovenské služby a hospodaření církví podřídil státu. Tím se státu podařilo zajistit si vliv na katolické duchovenstvo a jeho službu v pastoraci. Zbývala však ještě jedna složka katolické církve, která nemohla zůstat bez povšimnutí: mužské a ženské řeholní řády a kongregace. 

Řeholní komunity, jejichž členové jsou vázáni řeholními sliby, mají v systému církve svoje zvláštní postavení a specifickou organizační strukturu, která je zpravidla nezávislá na diecézních biskupech. Na základě výše zmíněných tzv. církevních zákonů mohl stát omezit působení řeholníků – kněžích, kteří by nedostali státní souhlas. Ale v případě řeholních bratrů bez svěcení a početného množství řeholnic neměl stát nástroj, jak jim zabránit, aby žili v řeholní komunitě svého řeholního zasvěcení, dodržovali řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. 

Mnozí řeholníci (např. dominikán Silvestr Maria Braito, jezuita Adolf Kajpr a mnozí další) se aktivně podíleli na vydávání časopisů, s jejichž názorovou orientací státní moc nemohla souhlasit. Řeholníci (redemptoristé, jezuité a další) pořádali lidové misie, věnovali se například výchově mládeže. Podobně se řeholnice věnovaly službě v nemocnicích, působily v sociálních ústavech (domovy a útulky pro sirotky, tělesně či duševně postižené atd.), provozovaly školy a internáty zvláště pro dívky.